Kapitola 1.

                                    

                                              


                          
                   
                          
V každém z nás je zvíře. A když vyjde na povrch, většinou to má důsledky, ale není to omluva. Je na každém z nás, jak zvíře zkrotíme. Ale abychom zvíře zkrotili, musíme ho nejdřív poznat. Poznat sám sebe, což někdy není tak lehké. Pak se uvidí, kdo zvítězil. 
                          
Mě chvíli trvalo poznat sebe samu. Nakonec jsem své zvíře identifikovala jako lvici. 
                          
Ne jako družku krále zvířat, ale jako bytost, která je silná, vždy připravená chránit její rodinu, zvládnout všechny nastražené překážky, a to vše s grácií. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, že lev, král zvířat, by byl bez své lvice k ničemu. Tím neříkám, že je nenahraditelná. Každý je nahraditelný. A každý má svou cenu, kterou zjistí v někdy v průběhu života. Očividně já nemám žádnou hodnotu. To mi ukázal můj otec, když na mě mířil zbraní a natahoval koutek. Jenže já taky držela zbraň a taky jsem byla rychlejší. Navzdory tomu, jak to zní, mě moji rodiče oba milovali. Ale v našem světě má láska mnoho podob. 
                          
Třeba já miluju svoji sestřenku Noemi. Položila bych za ni život. Ale když mi až nadpřirozenou rychlostí sežrala moje milované jahody se šlehačkou, tak o ten svůj život musela utíkat. Ona utekla, ale tak nějak zapomněla, že její Manolo Blahnik lodičky to neumí. Odpočívejte v pokoji, lodičky.
                          
Vidíte? Láska má mnoho podob. 
                          
„Eleonoro Oriani, hlaste se prosím do ředitelny," probral mě z mého snění nějaký hlas.
                          
„Co? Cože? Já to neudělala!" řekla jsem automaticky.
                          
 Otočila jsem se a podívala se na svého kamaráda Marcuse.
                          
Obdařil mě jeho nejlepším úsměvem, „Ano, ty nikdy. Ty jsi ztělesnění nevinnosti. Ale údajně i Ted Bundy byl velmi okouzlující." 
                          
 „Chceš snad naznačit, že jsem psychicky labilní vrah, jehož seznam obětí je stejně tak nekonečný jako Melissin seznam požadavků na svého budoucího manžela? Víš, Marcusi, jestli chceš zalichotit dívce, musíš na to jít jinak," řekla jsem mu s úsměvem.
                          
 „Haha. Jediná osoba, které chci lichotit, je Jeremy, ale on je jako Fort Knox," řekl Marcus a úsměv mu trochu opadl. 
                          
 Chudáček zamilovanej. Je to na prd mít rád někoho, kdo neví o vaší existenci. 
                          
 Vyndala jsem si učebnici dějepisu a pak ji zabouchla s trochu větší silou než je třeba. Můj oblíbený zlozvyk, který mají doma velmi rádi. Zvlášť když někdo pije, nebo jí. 
                          
  „Bože, jak já nenávidím dějepis! Proč bych se měl učit o lidech, kteří už jsou dávno minulostí. Já si upřímně myslím, že vytahovat je pořád na světlo je velmi neuctivé. Dostal jsem nápad! Sepíšeme petici na zrušení dějepisu!" 
                          
„Zlatíčko, nerada ti ničím vzdušné zámky, ale vzpomeň si na tvou poslední petici. Jak dlouho si vlastně byl po škole?" zeptala jsem se smíchem nad dalším z jeho úžasných nápadů.
                          
„Tři týdny. Ale pořád si myslím, že petice proti tomu chcíplímu zvířeti byla dobrá," stál si za svým Marcus.
                          
Jen na vysvětlenou. Marcus minulý rok sepsal petici proti účesu naší dějepisářky Tannerové. Na naší úžasné Websterově škole tu učí učitelka, která má každý den naprosto děsný účes, který vypadá jako by jí na hlavě spáchalo zvíře sebevraždu. No a Marcus s tím chtěl něco udělat. Jenže mu nedocvaklo, že zahrávat si s „nejlepší kamarádkou" našeho ředitele není moc dobrý nápad. 
                          
 Došli jsme do učebny dějepisu a uviděli televizi. Ano, my jsme takové socky, že si ani nemůžeme dovolit projektory do tříd. Asi napíšeme dopis ředitelovi do jeho nového domu v té luxusní čtvrti. Ta stoletá relikvie, do které musíme mlátit, aby se spustila, ve třídě znamená, že se budeme dívat na nějaký dokument. A pro mě to znamená, že se vyspím.
                          
 Pohodlně jsme se usadili a čekali na učitelku. S asi dvacetiminutovým zpožděním konečně dorazila. 
                          
 „Omlouvám se. Měla jsem neodkladnou záležitost v ředitelně, která potřebovala mou pozornost," omluvila se zadýchaně.
                          
 Její rozmazaná rtěnka a jemně pocuchané chcíplé zvíře mi řeklo, že to opravdu bylo neodkladné. Zřejmě pomáhala panu řediteli vymyslet dárek pro jeho manželku k desetiletému výročí. 
                          
 „Dnes jsem se rozhodla pustit vám dokument o osídlování Ameriky," řekla a pustila nám dokument. 
                          
S Marcusem jsme si opřeli hlavy o lavice a vytuhli.
                          
------------------------------------------------------------------------------
                          
666 slov. Já normálně na počet slov nehledím, ale tohle se mi líbilo. :D tak jsem přestala. :D